Finále PMEZ a LM - Šestý triumf

První fáze
V tomto ročníku se Real Madrid vrátil na trůn evropského fotbalu. Celým ročníkem ho vedl veterán, Paco Gento. Zvláštností také bylo, že skoro celý rok hráli za Real jen Španělé v základní sestavě, později třeba ve finále. Do utkání však také hodně zasahoval, již také veterán, Maďar Puskás. Ten v úvodním kole proti Feyenoordu vsítil čtyři branky a po úvodní prohře v Rotterdamu 1-0 se Merengues nakonec radovali celkovým rozdílem 5-1. Stejně krátký proces udělali i s Kilmarnockem a Anderlechten na cestě do semifinále, kde je čekal obhájce trofeje, Internazionale. José Martínez Pirri zajistil Realu výhru na Chamartínu, vzápětí dokázali Blancos dovést cennou remízu ze San Sira 1-1, čímž překazili pokus Interu o hattrick. V této sezoně hrál skvěle i Manchester United v čele s Georgem Bestem, který zdecimoval v Lisabonu Benficu a po vítězství 5-1 doma Devils vyhráli 3-2. Cestu do finále jim však zatarasili Jugoslávci z Bělehradu, Partizan. Celkově postoupili 3-2 a čekalo se na velké finále v Bruselu.

Bezbrankový poločas
Dne 11. května 1966 čekalo celou Evropu další finále Poháru mistrů evropských zemí. Tentokrát se náš Real utkal s Partizanem na Heysel Stadium v Bruselu. Real do zápasu vedl "starý" Francisco Gento, který se chtěl pokusit získat svůj šestý triumf v této soutěži, zatímco bělehradský tým chtěl ulovit svoji první trofej. Jednalo se o jedno z nejvyrovnanějších a nejtěsnějších finále v historii této soutěže. Prvních pětačtyřicet minut o tom také vypovídalo. Obě jedenáctky hráli spíše srdce než-li hlavou a všichni chodili do všech soubojů naplno. Kvalita hry nebyla Bůh víc jaká, ale bojovnost se tehdejším hráčům upřít nedala. Obě mužstva si vytvořila pár zajímavých příležitostí, ale ani jedna se neujala. V poločase se hrálo tedy v Bruselu bez branek.

Real otáčí
Po poločase se vše změnilo. Real začal více kombinovat, respektive přesněji. Sem tam se však nějaká přihrávka nepovedla a rezultovaly z toho brejky. Jeden takový se uchytil a Vasovic poslal fanoušky Partizanu a i své spoluhráče do extáze. Gól ale Blancos nijak nepodlomil kolena, spíše naopak. Real byl ještě hladovější po další úspěchu a to se odrazilo i na obrazu hry. 20 minut před koncem Real vyrovnal. Amancio převzal přihrávku od Grossa a nedal Soskicovi šanci. Pro Partizan to byla rána. Real cítil šanci a pokračoval ve své ofenzivní nátlakové hře. O pět minut později vstřelil vítězný gól Španělů Serena po skvělé ráně. V tu chvíli se tisíce španělských fanoušků na stadionu začalo radovat, jakoby již Real zápas vyhrál. A on opravdu zápas dotáhl do vítězného konce, poněvadž unavení Jugoslávci se již nezmohli na odpor. Za velkého jásotu fanoušků přebral trofej pro vítěze evropského poháru Francisco "Paco" Gento a mohlo se jet slavit. Na letišti Barajas tehdy na šampiony čekalo tisíce nadšených fanoušků.



Základní informace:
Místo konání: Heysel Stadium, Brusel, Belgie (55 000 diváků).
Datum konání: 11. 5. 1966.
Rozhodčí: Kreitlein (Západní Německo).

Sestavy:
Real Madrid
Araquistain - Pachín, De Felipe, Sanchís - Pirri, Zoco - Serena, Amancio, Grosso, Velazquez, Gento.
FK Partizan
Soskic - Jusufi, Rasovic, L. Mihajlovic - Becejac, Vasovic - Bajic, Kovacevic, Hasanagic, Galic, Pirmajer.

Branky: 70. Amancio, 75. Serena - 55. Vasovic


Stadion
Bruselský Heysel Stadium pořádal finálové utkání již podruhé v historii a podruhé se v něm objevil Real Madrid a znovu vyhrál, pro madridský tým to byl šestý triumf. Muňozův tým měl na stadionu mnoho příznivců, ale to se dá říci i o týmu trenéra Gegice. Opravdu skvělá atmosféra panovala na stadionu, ale nikoli nenávistná. Po závěrečném hvizdu Španělé dokázali vytvořit perfektní kulisu pro oslavy Realu Madrid. Fanoušci nemohli dlouho přestat aplaudovat týmu Realu, Ye-Yé, ti dlouhou dobu "museli" s pohárem obíhat po okrajích hřiště.

Něco navíc: Ignacio Zoco.
„Moje vzpomínky na 11. květen 1966 jsou opravdu živé. Náš výkon byl založen na úsilí a obětování 11 španělských hráčů. Na cestě za triumfem nás potkalo mnoho překážek a obtíží. Neměli jsme moc štěstí během našich remízových zápasů a hned od začátku jsme museli čelit velmi silným týmům. O semifinále proti Interu Milán bych mohl mnoho říci. Italský tým trénoval Helenio Herrera a hrálo v něm několik hvězd jako Mazzola, Peiró, Suárez, Burgni atd. Vítězství 1-0 na Bernabéu nás ještě vůbec neposílalo do finále. Čekalo nás peklo na San Siru, tlak přicházel z každé strany. Dali branku, ale my jsme jim vzdorovali a osm minut před koncem vstřelili vyrovnávající gól... to byla vstupenka do finále. Po této brance přišlo nejdelších osm minut v mé kariéře. Pak přišlo finále proti Partizanu. Po 17 minutách (druhé půle) jsme ztráceli jednu branku, ale my zareagovali a ukázal se náš charakter, Amancio vstřelil nádhernou branku, která nám dala naději. Poté dal Serena neuvěřitelný gól, čímž nám naservíroval evropský pohár na stříbrném podnose. Pák následovala celá řada pocitů, které lze jen těžko někomu popsat, když podobnou situaci nikdy nezažil."