První fáze
Druhý ročník Poháru mistrů evropských zemí byl první pro klub, jakým je Manchester United. Právě trenér, Matt Busby, dovedl mužstvo dostat do perfektní formy, což dokazuje perfektní vítězství nad Anderlechtem 10-0. Dalším zajímavým jevem byla remíza Dortmundu s CA Spora Luxembourg po dvou zápasech 5-5, nehrálo se branky vstřelené na venkovních hřištích, proto se hrál třetí zápas, kde uspěl Dortmund, který následně vypadl s United. Manchester hrál následně s Athleticem Bilbao a anglický tým vyhrál po dvou zápase 6-5. Manchester se v následujícím kole utkal s Merengues a obhájci titulu neměli nějaké vážné problémy. O domácí finále, které jim UEFA udělila již rok před tím, se utkali s Rapidem Vídeň. Rakouský tým, stejně jako nejlepší československé, maďarské a jugoslávské týmy se vyznačovaly tím, že ve třicátých letech byly schopny pořádat Pohár Mitropa. Jeho evropská tradice tedy sahala ještě dále do historie, ale to Rapidu nepomohlo a celkově prohrál 4-2.

Tvrdý start
Druhým soupeřem ve finále nejprestižnější evropské klubové soutěže byla italská AC Fiorentina. Ta udivila celou Evropu svou perfektní výkoností. Na své cestě do finále dokonce vyřadila silnou FK Crvenu Zvezdu Bělehrad, když za ni hráli hráči jako Beppe Virgili, Miguel Montuori a brazilské křídlo Julinho Botelho. Real Madrid si před zápasem velmi věřil a s podporu publika to mělo být ještě snažší, ale Fiorentina ukázala zkušený výkon a Real měl zaděláno na velký problém. Italové fascinovali svou skvělou taktikou, díky které byli její hráči rozprostřeni po celém hřišti. Kontrola míče vyplašila nejen hráče, ale i fandy Madridistas. Minutky ubíhali, ale Villanogovi chlapci se ne a ne prosadit. Brankář Sarti měl hodně práce, ale naši střelci zklamali a mohli se červenat, protože první půli absolutně nezvládli, tedy alespoň podle očekávání.

Napětí a radost
Napětí rostlo a v kabině během prvního poločasu to nejspíše nevypadalo, že by se měl Real Madrid za 45 minut radovat z dalšího velkého úspěchu. Nikdo nevěděl, co může čekat v druhé polovině, hlavně co předvede italský soupeř. Bílý balet doufal v další šance v druhé půli a také se to našim vyplnilo. Stadion začal bouřit po odpískání pokutového kopu v 68. minutě. Po faulu Mateosa si míč vzal nejlepší hráč mužstva, Alfredo di Stéfano. Míč si vzal do svých velmi opatrně a míč opatrně si ho položil na značku pokutového kopu. Vše provedl s takovou noblesou, že neproměnění penalty nebylo možné. Míč poslal pohodovou střelou, bez nervů, do brány Sartiho. Vše vypadalo tak jednoduše. Celým stadionem se neslo hromové "Hala Madrid!" Fanoušci ještě oslavovali jednobrankové vedení, když si Paco Gento elegantně obhodil nejlepšího obránce Fiorentiny a Sarti neměl nejmenší šanci. Velká oslava odstartovala a vše se ještě zdvojnásobilo, když si kapitán Muňoz došel pro pohár na prezidentský balkónek, kde ho převzal od generála Franca. Velký potlesk byl slyšet několik bloků od Bernabeua a deseti tisíce bílých kapesníků vyvolalo velkou vizuální show.


Základní informace:
Místo konání: Santiago Bernabeu, Madrid (Španělsko), 80 000 diváků.
Datum konání: 13.06.1956.
Rozhodčí: Leopold S. Horn (Nizozemsko).

Sestavy:
Real Madrid
Alonso - Torres, Marquitos, Lesmes - Muñoz (c), Zárraga - Kopa, Mateos, Di Stéfano, Rial a Gento.
AC Fiorentina
Sarti - Magnini, Orzan, Cervato (c) - Scaramucci, Segato - Julinho, Gratton, Virgili, Montuori a Bizzarri.

Branky: 68. di Stéfano z pen a 75. Gento.


Stadion
Santiago Bernabeu mělo tu čest a hostilo druhé finále této soutěže. Madrid byl jeden velký večírek, fandili všichni. Jen co skončily oslavy dne sv. Isidora bylo na programu velkolepé finále. Rok před tímto zápasem byla na stadion nainstalována světla, ale Italové odmítli hrát velké finále po světly v noci a hrát se začalo již v 17:30. Podle oficiálních statistiky bylo na stadion 8 desítek tisíc fanoušků, ale podle některých zdrojů zápas navštívilo dokonce 100 000 lidí. Dokonce se tam objevilo i pár Italů, ale opravdu jen pár stovek. Všichni byli nervózní, ale po zápase byli nesmírně šťastní. Štěstí, které přineslo toto vítězství fanouškům Merengues bylo neoddiskutovatelné, přivádělo je až do extáze. Byl to opravdu velkolepý večer.

Něco navíc: Madridská sláva od Francisca "Paca" Genta.
Druhé vítězství evropského poháru zanechalo v duších hráčů a fanoušků "nedozírné" následky. Já jsem si nejvíce užil vítězství na Bernabeu, kde jsem pracoval každým dnem. Již v předchozích fázích jsme stáli před velmi mnoha těžkými situacemi, ale vše jsme zvládli a byli jsme ve finále. Finále přišlo v poslední květnový den, který byl celý slunečný. Zápas byl hrán odpoledne. Část z nás mělo problémy, protože jsme měli velký oběd a ještě jsme jej nestačili úplně strávit. Při vstupu na stadion mi proběhl mráz po zádech, byl jsem plný emocí. Podíval jsem se na spoluhráče a z jejich tváří jsem vyčetl odhodlání vyhrát. Chtěli vyhrát! Když přišel poločas, naše starosti se desetinásobně zvýšily. Alfrédův gól naše nervy opravdu razantně zklidnil. O několik minut později jsem měl tu čest nám zajistit vítězství druhým gólem. Bylo to úžasné finále, soupeř byl o hodně lepší, než jsme očekávali. Byla to další možnost jak napsat další kapitolu historie evropského poháru a my jsme toho využili.

..... a tak potvrdilo se, že doma je doma!